Když jsem před lety začal jezdit po světě s batohem a v něm zabalenou švihadlem, pár lidmi jsem se nechal přesvědčit, že sport na cestách prostě nejde. Že na to není čas, že není kde, že se to nevyplatí tahat. Dneska mám za sebou tréninky na betonovém dvoře v Lisabonu, v parku v Tbilisi i na pláži, kde mi písek zalézal do tretry. A čím víc cestuju, tím víc mi dochází, že většina těch „pravidel“ o sportování na cestách je pěkná blbost. Pojďme si je rozebrat.
„Na cvičení na cestách nemáš místo ani čas“
Tohle jsem slýchal nejčastěji. Realita? Místo si najdeš skoro všude, jen si musíš přizpůsobit vybavení. Kdysi jsem s sebou tahal celou domácí posilovnu – kotouče, expandery, rezervní tretry. Dneska mi v batohu stačí odporová guma, švihadlo a jedna skládací láhev. A čas? Ten cestovní rozvrh, kdy máš „volno“, je vlastně nejlepší tréninková příležitost. Ráno před odjezdem autobusu, hodinka mezi check-outem a odletem, večer po procházce městem.
Pamatuju si jeden konkrétní den v Barceloně. Měl jsem tři hodiny do odjezdu vlaku a místo abych seděl v kavárně, našel jsem si malé hřiště za hostelem. Dvacet minut švihadla, pár sérií dřepů s gumou, protažení. Nepotřeboval jsem k tomu nic než rohožku z batohu. Od té doby beru tvrzení „na cestách se necvičí“ jako výmluvu, ne fakt. Vybavení je dneska tak kompaktní, že se vejde i do příručního zavazadla, a když náhodou ne, stačí vlastní váha těla.
„Bez správné obuvi a vybavení se zraníš“
Tohle je mýtus, který mě dlouho držel zpátky. Myslel jsem si, že bez svých osvědčených běžeckých bot na konkrétní typ došlapu nemůžu vyběhnout. Jenže pak přišla cesta do Gruzie, kde jsem si zapomněl tretry doma a musel běhat v obyčejných teniskách. A víte co? Přežil jsem. Ba co víc, běhalo se mi fajn, jen jsem musel zpomalit a víc poslouchat tělo.
Ne že by vybavení nebylo důležité – u běhu po asfaltu na to nedám dopustit. Ale cestování mě naučilo rozlišovat mezi „potřebuju“ a „chci“. Na krátký výklus po promenádě ti poslouží skoro cokoli, co má slušnou podrážku. Zranění většinou nevzniká kvůli botám, ale kvůli tomu, že člověk hned první den po dlouhém letu vyrazí na deset kilometrů v tempu, na jaké doma není zvyklý. Rozcvička, rozumné tempo a poslouchání signálů těla udělají víc než jakákoli supermoderní tretra.
„Sport na cestách ti zkazí zážitek z místa“
Tohle je asi největší hloupost, které jsem kdy uvěřil. Že když si ráno zaběhnu, přijdu o to „opravdové“ poznávání města. Přesně naopak. Běhání po neznámém městě je nejlepší způsob, jak ho vidět jinak než z okna autobusu. Projdeš čtvrti, kam by ses jinak nepodíval, narazíš na místní, kteří taky běhají, objevíš pekárnu, kde si ráno dávají kávu řidiči.
V Tbilisi jsem jednou vyběhl nahoru k pevnosti a potkal tam partu kluků, co si tam chodí zacvičit na hrazdě. Skončili jsme u společného protahování a oni mi pak doporučili místo, kde dělají nejlepší chinkali v okolí. Kdybych ten den seděl na hotelu, tenhle zážitek nemám. Sport není konkurence poznávání, je to jeho součást. Ranní výklus ti navíc dá energii na celý den a člověk pak líp zvládá i to, co by ho jinak unavilo.
Co si z toho vzít
Cestování mi postupně rozbilo skoro všechny mýty o sportu, které jsem měl zafixované. Že potřebuju domácí zázemí, že bez drahého vybavení to nejde, že sport a poznávání nejdou dohromady. Ve skutečnosti stačí málo: pár kusů kompaktního vybavení, trocha pokory k vlastnímu tělu a ochota přizpůsobit se podmínkám. A když se něco nepovede – zapomeneš tretry, prší, není kde cvičit – není to konec světa, jen jiná varianta tréninku. Příště si vezmi gumu, švihadlo a běžecké boty, které ti sedí, a uvidíš, že sport na cestách není žádná věda.
